Kolem lunapark

Helpmecry | 3. března 2020

Kdybyste se mě nyní zeptali, jak se cítím, odpověď by vás asi nemálo překvapila. Pokud bych tedy mluvil upřímně, bez nacvičených formulek – „dobře, a co ty?“

Ne.

Necítím se dobře. Laciná zábava, která se neúnavně snaží zahladit hluboké rány a nahradit to, co mi už tak dlouho chybí, vytváří ještě větší, i když jakkoliv blyštivý kontrast.

„Je to hloupé, proč tu jsem?“ „Co tu dělám?“ „Proč to musím vidět?“ „Proč?“ „Proč to musím cítit?“ „Proč to musím snášet?“ „Proč musím žít?“

Otázek by mohlo být nesčetně mnoho … ale proč?

Každý kolemjdoucí ve mně vzbuzuje nejistotu. Jsem úplný cizinec … nechápu je! Nevím, co od nich čekat. Nevím, jak se zachovají.

Rád bych to věděl. Rád bych věděl, že se nemusím bát se na ně usmát … ale pochopili by to? Pochopili by můj úsměv? Pochopili by MĚ?

Nevím … nejsem si vůbec jistý.


***


Každý prý má být sám sebou, ale já to nechápu.

Nechápu, že když jsem sám sebou, což jsem technicky vzato vlastně vždy, neboť si nikdy neoblékám tělo někoho jiného, takže když jsem sám sebou, proč se setkávám s takovými pocity?

Jsem tak odcizený, tak vzdálený, nemám s těmi lidmi žádný vztažný bod. Jediné, co nás spojuje, je nedůvěra, zášť a nenávist.

Nebudu ten, kdo vás na ulici osloví a pozve na limonádu, a už vůbec se s vámi nebudu pouštět do složitější sociální interakce, protože v tuto chvíli k vám mám silnou nedůvěru, jelikož z vaší strany předpokládám zášť a nenávist.

Ano, bohužel je to tak. Nemám totiž jiné předchozí zkušenosti, které by mne přesvědčili o opaku, a my lidé si názory a předsudky tvoříme na základě vlastních zážitků z minulosti.

Neumím to odbourat. Nedovedu pochopit to pokrytectví, kdy na jedné straně hovoříte „BE YOURSELF“, a hned potom určujete normy „vhodného“, „společenského“ chování.

Nedovedu to pochopit. Nemohu, nejsem schopen syntézy těchto dvou tak protichůdných tvrzení o tom, jak být sám sebou. Nejsem toho schopen, to je mimo mé možnosti.

Proto se snažím najít způsob, jak přesvědčit sám sebe, že lidé nejsou špatní. Že jsou to skutečně ty úžasné bytosti, které jsou jen trochu zmatené.

Když hladím moji kočku, a ona spokojeně vrní, je to moc krásné. Ale proč se tak necítím i s lidmi?

Víte, já bych moc rád, ale je to velmi, velmi obtížné. Už teď se hrozím, jak by na můj deník někteří lidé reagovali, zatímco má kočka by spokojeně seděla vedle mne na židli.

Přesunout se na začátek