Proč.

Helpmecry | 26. března 2020

Toto slovo, různě vyslovené, všelijak skloňované; prolíná mým životem všemi směry. Je to tedy otázka, chybí však odpověď.

To však vůbec neznamená, že bych nehledal – naopak. Právě hledání je vlastně na celém tom „případu“ onen výživný materiál hodný podrobné analýzy, jíž věnuji celou moji pozornost. Až do míry, jaké mi bude dovoleno dosáhnout.


Člověk – kráčející turista, zvláště takto mladý; nemá klidného ducha. Toliko by chtěl říci a toliko je mu stydno. Toliko by chtěl milovat a tak málo toho ví. Je nestálý, vrtí se, neposedí, nic mu není svaté.

A někde tam vzadu to ví. Někde tam v pozadí tuší, že mu něco uniká; nemůže však přijít na to „co by to tak mohlo být, člověče?“

Je na to sám. Hudba hraje, budík zvoní, lidé pořád někam chodí; on je však jen sám – uvnitř. Nádoba, která nejde otevřít – dokonce ani hravé dítě malinké bludišťátko neuvidí. Dítě by se zasmálo všemu, všechno by milovalo a objímalo a hrálo by si s tím; a vůbec by mu nevadilo, že je to anarchistické a proto z důvodů všelijakých nebezpečné. Ono by bylo totiž zvědavé a šlo by bez předsudků k věci.


Děti jsou vůbec moc kouzelná stvoření. Ty malé – nedotknuté. Div je pro ně tento svět, každá minuta je hodinou kresleného filmu, jež má vždy dobrý konec. Vše je krásné svojí opravdovostí a dokonalost tvoří každý krok v blátivé zahradní louži.

A nikdy už to není takové. Za nějaký rok počítáš a předčítáš, cituješ a recituješ, pocity hledáš v učebnicích a kvítek na louce je splněným úkolem do herbáře. Poetika ztrácí svoji jemnost; je najednou taková studená a bez ducha; jako noc kdy nemůžeš zůstat vzhůru, abys mohla sledovat noční nebe.

Cvrčci však zpívají dosti nahlas a zpoza otevřeného okna k tobě doléhá to mocné kouzlo, a ty po nocích pláčeš.

Stesk po domově, jež hřeje; kde tě laskavá ručka chytá za tu tvojí a ty nevěříš, že je to jen sen. Nevím, zdali jsme to kdy zažili či je to jen klamný přelud, ale dovedu si to představit, což je romanticky dojemné.


Swingující tempo dnů však postupem časů přestávám dobíhat a chtě nechtě – či nechtě; odloučili jsme se. Však ne jako meteor od galaxie. V tom příběhu jsme vlastně pořád.

Nebudu pošetilý, obcházet nutnost konečnosti zbytečnými úvahami pozdních večerů. Patří to k nám – ale přeci jen už dovedeme být i trochu moudří. Alespoň si to o sobě myslíme a jsme za to prchavé přesvědčení velmi rádi.

S formami je to totiž těžké. Být s nimi nás před lety dostalo mezi nešťastné řádky, ale být bez nich nám v určitém stádiu znemožnilo jakékoli řádky psát.

Přesunout se na začátek