Školní práce #1

Helpmecry | 1. dubna 2020

Tak pověrčivým jsem nikdy nebýval. Moc dobře se pamatuji na ty bezstarostné chvíle plné volné chůze životem. Ba kde jsou ty časy!

Každá věc však musí mít nějaký počátek a já se obávám, že i ta moje pověrčivost nevyvstala jen tak z ničeho. Nutno je proto vyprávět krátkou příhodu, jež se mi tak nešťastně připletla do cesty a poznamenala každý můj následující krok na tomto světě.

Byl tehdy úplně běžný den, shonu a starostí měl jsem tak akorát, jak bývá obyčejně zvykem – a žádná skutečnost ani náznakem nenahrávala tomu, aby se onen čas stal jakkoliv zajímavým, či dokonce zapamatovatelným. Znuděn a obelstěn šedivou realitou, nebyl jsem schopen jediné výstřední úvahy. To, co se ten den stalo, však veškeré jistotě vzalo vítr z plachet a hluboce se jí vysmálo do očí. Jen já se nesmál.

Stávalo na chodbě našeho stavení velké, starodávné zrcadlo. Lemováno bylo bohatým zdobením a mnohými křivkami, které zašlost věků již značně poznamenala – jenom snad sentimentu a pamětem dávných dob vděčila ona hromádka historie za svoji dlouho přetrvávající existenci.

Jak to tak ale z podstaty znalé jen vůle boží bývá, doby moderní nepřejí povaze rozjímavé a ani zrcadlo se svým mlčením plné vůle nedomůže. Bezmocné vůči okolnímu světu jen stojí a chytá prach, čekajíc jako němý svědek minulosti na věci budoucí a v pravdě nejisté.

I šel jsem onoho rána po té chodbě a velmi jsem pospíchal. Vědouce, že nemám příliš času na volnou chůzi, jako vítr jsem sbíral všechen ztracený čas a s domýšlivostí sobě vlastní soupeřil s tímto nemilosrdným soudcem, jehož počty však nelze umlčet. Náhle však, noha co nohu mine – chraň Bůh, zdali levá! – zachytila se tato končetina o bytelný podstavec starého nábytku a prudká vůle hnaná hloupou zlobou pro neměnnost dní rázem započala své zkázné dílo.

Zrcadlo se hrozivě nahnulo a počalo ztvrzovat svůj nezvratný osud, jenž jsem mu připravil. Ohromná rána rozlehla se celým domem a dřevoví lámané vlastní vahou zpustilo spolu se střepy podivuhodnou symfonii třesku, která mrazila jako pekelný děs.

I pozbývalo zrcadlo své formy a během několika vteřin zaplnily jeho trosky celou jizbu i kamenné schodiště. Již nikdy více nebylo kde spatřit úsměv na mé tváři.

Přesunout se na začátek