Školní práce #2

Helpmecry | 1. dubna 2020

O tom podivném dómu se mi stále zdá. Včera i dnes – vždy ten samý příběh s tím samým koncem. Vlastně nemá konec a to je na něm to nejzvláštnější. A nejděsivější.

Nebo jaké vlastně? Hlava padá kamsi hluboko mezi temné mandalové obrazce, které svojí geometrickou přesností, spíše než aby působily uchopitelně, vyvolávají ještě větší úzkost.  Pocit, že se vznášíš, ale není to ten let ptáka právě vypuštěného z klece. Jsem v jakémsi meziprostoru, který však není určitý a jako by hovořil: „Pochopení​ je jen pro ty, kteří jsou ho hodni“.

Co tu ale nenajdete, je přetvářka, lež. Stěny tu jsou takové, jaké jsou. Jejich šeď a zašlost se vás nesnaží oklamat – někdo by řekl, že „jsou prostě ošklivé,“ ale tak povzneseně se zde cítím právě díky nepřítomnosti hodnocení čehokoliv. „Pojď nebo stůj, nemusíš a můžeš.“

V oprýskanosti a vrstvách mnohokrát upravované podoby okolního prostoru je přesto stále více než zřetelná mohutná síla Neměnnosti a Nezměnitelnosti. Ta věčnost, kterou nezvrátí ani jakkoliv silná a marnivá touha lidí po nalezení odpovědi, při jejímž hledání jako posedlí boří, staví, malují, kácí, sází, je přímo ohromující. Je to jako vzkaz od velmi moudrého mistra, jehož svět již dlouho nepoznal.

A proto neutíkám, odchod z tohoto dle povrchního pohledu temného​ a nepřátelského místa by byl to poslední, co by mě v tu chvíli napadlo. Závoj otevřené syrovosti dokáže být k člověku velmi přátelský. Může prostor objímat? Ano, myslím, že může. Je jen třeba jít do srdce temnoty.

Ale kdoví, jestli je to skutečné místo někde na světě, nebo je s námi vždy a po celý náš život. Uvnitř…

Přesunout se na začátek