Školní práce #3

Helpmecry | 4. dubna 2020

Mladý Vojtek šel podél nekonečné cesty směrem, o němž doufal, že ho vede do jeho starého domu, ve kterém už léta bydlí sám. „Další rutinní den,“ znělo mu ze vzdálené krajiny mysli.

Ve Vondráčkově knajpě bylo oné rané noci přáno té dobře známé, až romanticky tísnivé atmosféře, jíž se člověk ne a ne vzdát, i když přitom ví, že ho znovu doběhne. Nebudeš přece fňukat!

„Jó, bylo to celkem fajn.“ Vojtek má čas, ještě chvíli půjde. Přitáhne si zip blíže krku, neboť se začíná ochlazovat. Vlhký vzduch vytváří s každým jeho výdechem stále hustější obláčky okolo jeho hlavy. Hraje si tak s vodní parou a po chvíli mu to připomene, že by si mohl zapálit cigaretu.

Páteční večery bývají z celého týdne nejvzrušenější. Zůstat se dá u Vondráčků déle než obvykle a občas někdo vezme kytaru nebo harmoniku. „Lidi se tu uměj bavit, což o to,“ brouká si noční chodec.

Občas by si Vojtek přál mít někoho jiného, než jen džbán chmelového moku a kulečník. V hospodě má své stále místo – pěkně v růžku, kde ho každý bere tak samozřejmého, jako květináč, do kterého si již ostatní hosté i přes své rozvolněné smysly zvykli nenarážet.

Hledí tak na tu scenérii a přemýšlí o svých chlapeckých letech. „Ještě jedno, Miluško.“ Miluška je dobrá ženská, má s náma trpělivost. Je to skvělá ženská.  

Dnešek byl zrovna takový, pomyslel si Vojtek. Že ale ta písnička měla něco do sebe! Co bylo, už není, všechno mý jmění jsem dávno rozfofroval, jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá.

Přesunout se na začátek