Školní práce #5

Helpmecry | 17. května 2020

Málokdo z nás by si zřejmě spojil dva tak vzdálené pojmy jako dítě a vrah. Skutečnost, že mezi tato slova můžeme položit rovnítko, však zavdává velkému – a nebráním se říci také oprávněnému znepokojení.

Přestože se důsledně vyhneme bulvárnímu popisu a zveličování podobných incidentů, jedna věc je stále neoddiskutovatelným faktem; totiž došlo k vraždě. Úmyslné zabití člověka je ve společenském i právním kontextu považováno za jeden z nejhorších možných deliktů, nemluvě o morálním aspektu celé situace. I když by si mnoho lidí jistě přálo, aby jedenáctileté děti trávily svůj volný venku s kamarády – dobrá, nebo „alespoň u toho počítače,“ ne vždy je tato utopie realitou.

Osobnost člověka se během jeho prvních dvaceti let života vyvíjí neskutečným tempem a mladší školní léta jistě nejsou obdobím, ve kterém by byla lidská bytost jaksi „hotová“. Jedinec se totiž stále učí, poznává nové věci, informace, zkušenosti; postupně objevuje a hledá své místo ve společnosti. A mimo to se tak nějak předpokládá, že bude chodit do školy, na kroužky, mít přátele a narozeninovou oslavu, kde si s ostatními přáteli zahraje na babu a paví oko.

Je tedy základem této problematiky náš mylný předsudek ohledně „nevinnosti dětí“? Považuje většina z nás rodinu a školu za silný základ pro morální hranice dospívajících natolik účinný, že je pro nás trestní odpovědnost mladších patnácti let příliš nepřijatelná?

Z mého pohledu zde hraje svoji roli více faktorů. Prvním by mohla být skutečnost, že za nezletilou osobu mladší patnácti let je z drtivé většiny zodpovědný právě její rodič. Tato souvislost nahrává obecnému pojetí totožnou s veřejným míněním, kdy dítě „zkrátka nemá takový rozum a vlastně ani pořádně neví, co dělá.“ Předchozí věta bude velmi pravděpodobně také hlavním předmětem potenciální diskuze, zdali je zodpovědné (a případně také etické) přenést trestní odpovědnost na tak mladého jedince, který se nachází teprve ve rané fázi života. Neúplnost znalostí a poznatků souvisejících s okolním světem mladé jedince v mnoha situacích ospravedlňují a lidé tento stav považují za akceptovatelný; když však dítě zabíjí, navíc záměrně, je situace zcela jiná.

Mně osobně by se mnohem více zamlouvalo, kdyby děti zkrátka nikoho ze světa nesprovodily. Kdyby si ponechaly svoji bezelstnost pokud možno co nejdéle a v našem společném prostoru bychom je nemusely dávat do jedné škatulky s těmi nejhoršími násilníky. Ideální řešení (jestli vůbec nějaké takové existuje) proto vidím v účinné prevenci rizikovému chování, která nebude jen byrokratickou chloubou západního státu, ale skutečnou pomocí v dané věci. Samozřejmě mi je jasné, že realizace mnou právě popsaného postupu je velmi náročná, pozitivním zjištěním nechť je však fakt, že podobné snahy v současné době již existují.

Nežli proto snižovat hranici trestní odpovědnosti, mojí osobní prioritou je prosperující, ale současně sociálně a vzájemně se obohacujíce fungující společnost. Každý z nás může přispět svým dílkem.

Přesunout se na začátek