Stokrát nic umořilo osla

Libor Oliva | 21. října 2019

„Nic se neděje! To je dobré! Já to zvládnu!“ Dost často sami sobě klademe až nepřiměřené břemeno v podobě tohoto zrádného utěšování, kdy naše pocity označujeme za nepodstatné a pomíjíme jejich příčinu. Žádná křivda, která kdy vznikla, však jen tak nezmizí – dokonce ani ty nejmenší.

Čas neustále plyne vpřed a životní zkušenost jednotlivců je každou vteřinou bohatší o nový vjem. Mnohdy tento vývoj nemůžeme ani ovlivnit – rosteme, žijeme, stárneme. Občas se ale stane, že člověk pod tíhou zvyklostí podcení určité oblasti života, zejména pak ty, jež se dotýkají života duševního. Nikdy však není jednodušší zahojit zlomenou končetinu nežli zlomenou vůli člověka.

Dlouho trvající frustrace a hluboké neuspokojení základních potřeb individuálního charakteru má fatální následky. Ať již se člověk promění v hrubého, agresivního jedince, který se rozhodl uspokojovat své potřeby na úkor ostatních, anebo opačně; totiž že se stáhne do ústranní, směřujíce po spirále depresí až do pekel (doslova).

Stále dnes převládá určitá tendence výchovy k poslušnosti vůči autoritám, a to ani ne tak ze strany rodičů, jako spíše jistých nekompetentních institucí. Dávno je však tomu, abychom se obávali projevit vlastní názor! Situace, kdy odměnou za kreativní, nápadité a nekonvenční myšlení je jen strach z bolesti, špatné známky či všemožných zákazů, je zcela jistě špatná a podobné paradigma tu nemá své místo.

Ostatním a sobě samotným bychom měli nabídnout pozorné srdce a opravdu pečlivě se zamyslet nad tím, co nám tato empatie sděluje. Naslouchat a vyvinout co nejhlubší snahu o potlačení sarkastické podoby vzájemného dialogu, přestože nikdo není dokonalý a vždy v dobré náladě. Jednou třeba přijdeme i na to, jestli se zločincem člověk narodí nebo postupem času stane.

Přesunout se na začátek