Tom Kamín: Učím se praxí a životem

Libor Oliva | 17. listopadu 2019

S dnešním povídáním souhlasil Tom Kamín, který ve svých 16ti letech opustil střední školu a s podporou okolí se vydal vlastní cestou vstříc svým zájmům a praxi životem. Co předcházelo této neskutečné odvaze vzepřít se veškeré konvenci či konformitě, a obhájit tak novátorské myšlenky navzdory současnému stavu převládající společenské nálady? Jaký je to pocit, být opravdu sám sebou? 

Tome, mohl by ses v krátkosti představit? Je totiž velkou příležitostí potkat člověka, který jde za svými sny. Jaké jsou však ty tvoje, čím se zabýváš?

Ahoj, dobrý den! Něco o mně … Už od mých 12ti let mě fascinovalo natáčení … zatím jsem tedy jen přidával výbuchy do záběrů natočených na foťák za 500 Kč, ale bavilo mě to. Všechen volný čas (i ten co měl být na školní úkoly) jsem trávil u počítače a za kamerou. Díky tomu jsem měl “náskok” a naučil se hodně věcí mnohem dřív. Po opuštění školy jsem začal moje zkušenosti, které jsem nasbíral, používat v praxi – tvorba webů, natáčení videí a focení. Živit se těmito profesemi je můj celoživotní cíl a také moje největší láska.

Je ti osmnáct let, co je první myšlenkou, jež se ti vybaví při vzpomínce na okamžik, kdy ses rozhodl ze střední školy odejít?

Moje rozhodnutí bych nenazval úplně jedním impulsem k tomu školu opustit, ale spíš dlouhodobějšímu uvědomování si, že celý školní systém prostě není pro mě.

Čtenáře DND bude jistě zajímat tvá zkušenost s českým školským systémem. Co bylo pro tebe hlavní příčinou poznání, kdy pro tebe konvenční středoškolská dráha přestala znamenat skutečné vzdělání? Cítíš nějaký rozpor mezi školní docházkou a skutečným učením?

Z mého pohledu je hlavní problém chybějící individualita při výuce. Protože jsem nikdy nebyl člověk, co by se dokázal naučit (a zapamatovat si) téma, které mě nebaví, tak pro mě byly problém předměty, co mě nebavily. Místo učení se na ně mě lákalo rozvíjení se v oborech, které mě baví. Protože jsem ale věděl, co chci dělat a čím se chci živit, myslím, že jsem to měl o dost jednodušší. U spolužáků bylo časté, že přesně nevěděli, co chtějí po maturitě dělat, protože na škole chybí nějaká snaha o to žákům pomoct najít svoji “cestu”.

Co tak pozoruji, ve společnosti bohužel stále převládá představa maturity coby jakéhosi měřítka hodnoty člověka, což je poměrně scestné a otřesné pojetí. Byl bys přesto optimističtější? Vidíš nějakou naději na změnu či dokonce změnu již probíhající? 

Řekl bych, že mladší lidi přístup “nemám maturitu, ale stejně dělám to, co miluji” dost podporují, nestalo se mi, že by někdo po tom, co jsem mu řekl svůj příběh, namítal, že byla chyba maturitu neudělat, spíš naopak. Na druhou stranu bych řekl, že obor, který jsem si vybral, je zrovna v tomto směru velmi “volný” aneb většinou lidi nezajímá, jakou školu mám vystudovanou, ale ukázky mé práce a reference. V určitých oborech je bez maturity těžké pracovat.

Osobně vidím následováníhodné příklady v dobré praxi, kterou je bezesporu i tvá životní cesta. Jaká její část byla však nejtěžší? Zažil jsi nějaké momenty, které nebylo lehké snést a překlenout?

Myslím, že okolí moje rozhodnutí chápalo, protože jsem už od 12ti let věděl, co mě baví a čím se chci pak živit. Pro mě nejtěžší část byla, když jsem se na volné noze začínal živit, člověk si totiž musí úplně od začátku shánět klienty a to bez finanční investice do reklamy a propagace jde pomalu a ztěžka. Navíc nejsem člověk, který by si moc věřil, takže na úplném začátku bylo těžké si říct: “To zvládnu, ten business se jednou rozjede”.

Velké zlo spatřuji ve státních maturitních zkouškách, které v této nařízené podobě nedávají středním školám moc svobody. Škola může sice pro svého žáka nabídnout čtyři roky skvělého a smysluplného studia, ale když je na konci strašák ve formě jednotné zkoušky diktované státem, z celé věci se rázem vytrácí zábava a chuť zkoumat život i svět. Napadá tě model fungující střední školy, která by plnila svůj úkol? Jakou nejdůležitější vlastnost by měla tato škola mít?

Podle mě má většina “alternativních přístupů” svoje problémy – když žáci neví, co chtějí v budoucnu dělat, nevím, jak by na ně působila úplná volnost, ne každý má něco, co by ho hnalo do toho, aby se stále rozvíjel. Kdyby byly školy, které dokážou studentům pomoct tuto cestu najít a pak se jí dál věnovat, tak by nějaký volnější přístup mohl fungovat dobře.

Jako problém škol (aspoň těch, na kterých jsem byl) vidím, že i když se tváří, že jdete na obor např. natáčení videí, nakonec to natáčení není tak velkou součástí studijního programu, jak bych si přál, ale důležitější je tam pro ně třeba kresba, což nemusí každému vyhovovat (stejně jako mně).

Další věc u alternativních přístupů je, jaký pohled na ně má právě veřejnost. Vzhledem k tomu, že takovéto školy jsou většinou drahé a je jich málo, veřejnost je nebere jako něco, co by se mohlo rozvíjet a později ovlivnit i klasický školní systém. Kdyby byla snaha měnit základy školního systému, myslím, že by bylo mnohem méně negativních názorů na tento jiný styl učení.

Sedmá otázka na závěr. Co bys poradil jakémukoliv středoškolákovi nebo středoškolačce, kteří třeba​ právě nyní sedí ve školní lavici a mají pocit zmaru, beznaděje; neví, jak takový život dál snášet?

Pokud máte cíl, pokud víte, co byste dělali bez školy, jděte za tím. Je na vás, jestli školu opustíte, ale nenechte jí vám zabránit dělat to, co milujete.

Děkujeme Tomovi za rozhovor!

www.tomkamin.cz

Něco z Tomovy tvorby:

Tom Kamín Showreel – 2018

Jana Marešová – Léčebné pobyty v Egyptě

Aeronaut – Stargazing [Official Video]

Přesunout se na začátek