Zničující perfekcionismus

Libor Oliva | 24. září 2019

Tlak na výkon a minimalizaci chyb je dnes hojně zastoupeným trendem. Může se nabízet jednoduchá odpověď odkazující na argument, že naším úkolem je naučit se podobným stresovým faktorům čelit. Co když nám ale vlastní ambice nekontrolovatelně přerostou přes hlavu?

Dokonalost je pomyslným piedestalem veškerých výsledků jakékoliv lidské činnosti. V médiích, filmech, knihách, ale také v běžném životě jsme neustále konfrontováni s představou o tom, jaký by měl člověk být. V důsledku těchto všudypřítomných podnětů (často nevědomě) vstřebáváme určitou představu o naší osobě a utváříme si tak návyk způsobu myšlení, který automaticky aplikujeme na okolní svět.

Perfekcionismus bychom mohli popsat jako lpění na dokonalosti, předmětem trápení perfekcionisty jsou však právě jeho vlastní chyby – či spíše neschopnost tyto chyby přijmout. Vzniká tak bludný kruh, kdy sice máme cíle, velké plány, ale frustrují nás naše domněle nízké schopnosti určitou věc provést. Perfekcionisté přitom v mnoha případech nebývají nešikovní lidé – právě naopak, jde často o velmi nadané jedince. Avšak tím, že lpí na dokonalosti, se obávají selhání; přímo je děsí situace, kdy začnou provádět libovolnou činnost, jež se stejně vždy bude jevit jako ta špatná, horší a nicotná. I když jedinec před vnějším pozorovatelem působí jako naprostý génius, on samotný vnímá své vlastní počínání jako to nejhorší na světě. Zkrátka hotové peklo.

V případě, že se vám perfekcionismus vymyká z rukou, může pomoci přiklonit se více k tzv. optimalismu. Optimalista nemá sice o nic menší ambice než perfekcionista, zároveň však umí přijímat své chyby a hranice. Situace, které život přináší, chápe spíše jako přirozený běh věcí než nevyhnutelné zlo. Pokud bude naši cestu provázet méně odporu a stresu, určitě budeme šťastnější a menší odbočka se nestane velkou překážkou nebo bariérou.

Přesunout se na začátek